Tak bych asi měla práci, zdá se. Jeden z těch application forms to přece jen vyhrál. Vtipné ale je, že pan manažer ten můj formulář viděl až dodatečně a na pohovor mě pozval pouze na základě životopisu a tzv. reference letters, které jsem dostala od zaměstnavatelů v Glasgow v roce 2005.
Pohovory
Field House Care Home, tedy dům s pečovatelskou službou pro staré lidi, nebo nevím přesně, jaký to má u nás ekvivalent, spíš asi domov důchodců, kde má každý svůj pokoj, ale stravování je společné, ale tady v care home jsou lidé většinou nemocní nebo nějak nepohybliví a pracují tam především sestry, protože je nutné podávat léky. Tak tam jsem prošla nejdřív neformálním a pak formálním pohovorem (prakticky to samé, jen jsem nahodila jiný outfit) a mám dělat care assistant, tedy pečovatelku, ale samozřejmě tu na nejnižší úrovni – bez jakéhokoliv vzdělání v tomto oboru.
No, pan manažer. Už od pohledu mi připadal „ten vrchní nějakej divnej”. Milý google mi našel profil tohoto sedmatřicetiletého původem jihoafričana, který zde o sobě píše, že odjakživa touží být hercem nebo modelem. A jak má pro to vhodné, po africku šlachovité tělo a krásný úsměv plný bílých zubů a že mu padne všechno, co na sebe navleče. A snad má i nějaký ten talent, když mu to lidi říkají.
Nutno říct, že mě taky hned napadlo, jestli to celé není nějaká komedie, a jak se asi stalo, že tenhleten člověk se stal zrovna zdravotní sestrou. Nicméně při svých ambicích a vysoké inteligenci a ještě vyšším sebevědomí samozřejmě už sestru nedělá, ale manažuje ostatní. Pořád mi ale vrtá hlavou, že skončil zrovna v tomto zapadlém care home, ve čtvrti s ne zrovna bohatou a vzdělanou populací. I přes jakousi rozdvojenost své osoby se zatím jeví být dobrým a hlavně nezávislým manažerem, který si dokáže vydobýt svůj prostor a dělat věci po svém, aby vše dobře fungovalo, a to i po stránce ekonomické. I proto, že chce dělat věci jinak, jak sám říká, si samozřejmě dovolil ten risk a zaměstnal moji osobu. Prý chce využít mojí kreativity, ehm.
Bydlím tam, kde bydlím
Bohužel celou záležitost zdržuje čekání na dopis z Lloyds bank, který by byl jasným důkazem, že nyní přebývám na té adrese, kde přebývám. Konečně jsem to pochopila – zaměstnavatelům jde především o tento „proof of address” – tím je kromě dopisu od majitele nemovitosti (který já v žádném případě nemůžu získat) dopis od nějaké finanční instituce. Prý by to mohl být vlastně i nákup přes eshop nebo tak něco, nejen banka. Asi jde o to, že jedině, když se jedná o peníze, tak to nebude nějaká vymyšlená adresa. A vůbec nevadí, že tu třeba budu bydlet už jen pár dnů či týdnů.
Tedy i to, že mi tenhle pan herec nabídl práci přesto, že nemám ani účet, ani důkaz o bydlišti, svědčí o jeho individuálním přístupu, dokonce i k pravidlům, které jiné společnosti striktně dodržují (předpokládám ale, že hlavně ty velké, kde se o individuálním přístupu v rámci výběrového řízení nedá mluvit, protože to jede ve velkém přes rekrutovací týmy nebo agentury – obchodní řetězce, britská pošta apod.). Nicméně agentura WB Employment, kde mimochodem pracuje mnoho polských úřednic a která zajišťuje práci především v nejrůznějších skladech, což se velmi hodí Polákům se špatnou angličitnou, si zajistila můj zcela základní výpis z rejstříku trestů pouze na základě vyplněného formuláře, bez jakéhokoliv „proof of address”. Prý opravdu záleží na tom, s jakou společností jednáte, každá má na tohle jiná pravidla.
Nevěřte tomu, co se povídá
Co se týká otevření účtu v bance, tak to mám taky trochu máslo na hlavě, protože už to, zdá se, není tak složitá věc jako kdysi – ponaučení: nevěřit tomu, co se povídá, a ani povrchním informacím na webových stránkách. V Lloyds mi řekli, že mi dají úplně základní účet, pokud se za mě přijdou osobně zaručit nebo mě jaksi doporučit mí polští přátelé, kteří jsou věrnými zákazníky této banky. Podmínkou je také to, aby mě znali aspoň dvanáct měsíců, ale jak se toto bude dokazovat, netuším:) Prvotní registrace u banky pro nový účet je nutná – jak jinak – než opět online, čili to pak trvá celou věčnost. Tady mám opravdu silný pocit, že svět se zbláznil, a že co je online, to jediné existuje opravdu, a virtuálním se naopak stává celý zbytek světa, matrix, no jasně, už v tom lítáme, a v tom případě jsem chybou v programu, protože to, co jsem zahlídla dnes ráno v zrcadle, to jsem déja vu… A v sobotu mě u pobřeží oblizoval nějakej pes, tak hmatatelná snad ještě jsem…
Výlet k moři
Pořád se na tuhle zemi nemůžu tentokrát naladit. Připadám si tu jak v nějaké díře zakletá, sevřená městem v dolině. V sobotu tedy výlet ven do krajiny, a k moři. Tedy krajina nepustila své sevření, nikde moc žádný rozhled, autobus to bere mezi lesy a vesnickými cestami, které jsou často obskládané kamenými zdmi… všechno jak pevnost nedobitné, ale zase kámen je kámen, je v něm bezpečno, i pro poutníka. A ovečky jsme viděla, hodně jich, pasoucích se…
Takže výhled až od zálivu, za to ale na moře. Městečko zvané Portishead (ano, slavná skupina pochází z Bristolu a jmenuje se po tomto místě). Místo, kde se řeka Severn vlévá do zálivu, který se ale nenazývá zálivem, ale kanálem – Bristol Channel. Nejužší záliv Velké Británie (největší zátoka vlastně, nejvíc zařízlá), odkud vyplouvají lodě do Atlantiku. Na pobřeží vztyčili skromný kámen na památku všem námořníkům, co se nevrátili.
Moře má nahnědlou barvu a je neklidné, jako vždy. Přijde silný déšt, aby ho vzápětí vystřídalo slunce a pak zase mraky. A tak pořád dokola. Žádám o portrét dvě staré dámy a pak ještě jednu paní, která se ukáže být malířkou a povídá mi o proměnách světla na útesech. Její manžel prý fotografoval stejným fotoaparátem, jako mám já. Moje portréty ovšem nestojí za nic, ale foťák byl tentokrát použit jako seznamovací nástroj. Je tu spousta laviček s výhledem na moře, které sem věnovali lidé jako vzpomínku na své blízké. Zcela náhodou usedám zrovna na tu, na které je podepsán Edward Stuart Morrison (1948-2006), který praví: „Life is a bitch and then you die” (přeloženo do moravštiny zhruba takto: život je sviňa a pak zemřeš). Bůhví, proč mě posadil zrovna sem:)
Pokud máte jakékoli dotazy nebo chcete poradit s životem v Anglii napište nám do komentáře ke článku. Rádi vám dále zprostředkujeme kontakt s Lenkou, autorkou našich článků.