Angličtinu se dnes učíme téměř všichni a mnoho z nás se jí bez problémů domluví. Používáme ji denně v práci, napíšeme anglický e-mail, přeložíme si krátký text. Ale přeložíme ho opravdu dobře? O specifikách překladatelství a tlumočení anglického jazyka jsme si povídali s Mgr. Hanou Staňkovou z Brna, která se oboru věnuje profesionálně již 11 let.
Angličtina je dnes velmi rozšířená. Proč jste si vybrala zrovna jazyk, o kterém si každý myslí, že jej zná, a kde je velká konkurence?
Primární důvod byl ten, že angličtina je hlavní celosvětový jazyk. Při svých výjezdech do zahraničí, nejprve během studia a postupně během praxe, jsem si uvědomila, jak je matoucí, když si my Češi mnohdy myslíme, že umíme dobře anglicky. Ve skutečnosti je ale mnoho způsobů, jak angličtinu chápat. Je umění se v ní vyjádřit tak, aby to rodilý mluvčí pochopil správně – tedy přesně tak, jak to Čech myslel. Byla jsem na mnoha pobytech a viděla jsem, jak je ve skutečnosti těžké něco přeložit tak, aby to vyznělo opravdu dobře.
V čem je podle Vás největší problém překladů mezi češtinou a angličtinou?
Každý jazyk má svá specifika. Často se třeba stane, že když amatér začne překládat do angličtiny, zachová stejně košatý jazyk jako v originále a v angličtině to ve finále zní úplně špatně nebo v horších případech významově i opačně. Člověk se musí opravdu neustále vzdělávat a zamýšlet nad významy celého sdělení.
Konsekutivní a simultánní tlumočení na Festivalu svatebních fotografů a kameramanů 2018, Litomyšl.
Jak jste vlastně Vy začala získávat jazykové zkušenosti potřebné pro překlady?
Před jedenácti lety začaly být hodně populární individuální kurzy angličtiny. To jsem studovala na UTB ve Zlíně, obor Anglický jazyk pro manažerskou praxi. Když se rozjížděly tyto kurzy, brali nás tam na praxi jako učitele angličtiny pro začátečníky. To byl začátek mé jazykové praxe. Tam jsem také nabrala první oborové kontakty a v rámci jazykové školy jsem dostala první překladatelské zakázky. Už mi věřili a věděli, že to zvládnu. Postupně se pak nabalovaly nejrůznější organizace.
Jste překladatelka i tlumočnice. Kdy přijde v kariéře překladatele ten moment, kdy si řekne: „Už zvládnu i tlumočení.“?
U mě to byl spíše takový náhodný okamžik, kdy mi kamarád nabídl, ať mu pomůžu a zkusím si s ním tlumočení. Moje první zkušenost tedy byla jen výpomoc kamarádovi. Samozřejmě to bylo hodně těžké, protože najednou jede člověk naživo a nemůže nad tím vůbec přemýšlet. Poté jsem dělala nějaká dobrovolnická tlumočení, abych získala praxi, protože jsem věděla, že zatím nemám co nabídnout. Pak už přišly první zakázky „navážno“.
Takže od překladů k tlumočení je vlastně dlouhá cesta…
Je důležité prolínání těch dvou oborů, protože člověk musí pořád vstřebávat novou slovní zásobu. Pořád ji v sobě zpracovávat a dávat do reálného použití v jazyce. Tím se ji naučíte rychle používat, protože při tlumočení je samozřejmě důležitá ta rychlost. A svým způsobem taky improvizace, ale člověk musí mít velký balík slovní zásoby, aby mohl improvizovat.
Tlumočení doslova „v terénu“ v Army Parku Ořechov.
Takže co Vás více baví, překlady nebo tlumočení?
V tuto chvíli mě baví víc tlumočení. Jsem takový živý, akční člověk. Samozřejmě samotné překládání mě naplňuje v tom smyslu, že je to práce s jazykem. To už jsem v podstatě věděla při vstupu na vysokou školu, že mě tohle bude bavit. Jsem ráda, že jsem se pro tento obor rozhodla, a jsem odhodlaná tuto práci dělat. Ale tlumočení je aktivní práce s lidmi. Je to dost často adrenalin, což mě opravdu baví a naplňuje. Třeba u simultánního tlumočení to chce rychlé reakce, kdy mozek najednou přepne do jiného režimu. Tyto situace mi přináší intenzivní vnitřní pocit naplnění.
Je třeba mít na tlumočení nějaké speciální vzdělání?
To postupně člověk natrénuje. Ale my jsme na to měli různé zajímavé techniky na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem se specializovala na magisterském studiu právě na tlumočení. Je to hodně i o tréninku soustředění. Člověk musí být v okamžiku TEĎ A TADY. To je důležité hlavně pro simultánní tlumočení, kdy musí člověk vypnout jakékoli uvažování nad významem, nesmí přemýšlet, k čemu ten projev asi vede, protože to mozek zpomaluje a člověk pak není schopen všechno tak rychle vstřebat a reprodukovat.
Jako tlumočnice musíte hodně cestovat. Kam nejdále jste se se svou prací podívala?
Nejdále jsem se dostala na Nový Zéland, kde jsem doprovázela partnera na jeho pobytu. V té době jsem byla překladatelkou na volné noze a naskytla se mi tam příležitost tlumočit u jednoho soudního líčení. Zastupovala jsem jednoho českého klienta, který neuměl vůbec anglicky. Bylo to o to zajímavější, že angličtina je tam úplně jiná. Tím, jak je to hodně daleko a běžně neznáme místní nářečí jako třeba to americké z amerických filmů, tak jsem si musela nejdříve hodně popovídat s místními, abych se do toho dostala.
Byla na Novém Zélandu nějaká tlumočnická zvláštnost, která Vás překvapila?
Ano, uvažování lidí je tam úplně jiné a člověk si musí dávat velký pozor na to, jak věci podává. Protože je tam úplně na jiné úrovni politická korektnost a všechno se musí říkat mnohem jemněji. Věc, kterou tam řeknete stejnými slovy, jako byste řekli u nás, může být pro tamní urážející. A do toho ještě dáváte pozor, abyste ten obsah převedli dobře.
Tlumočení při soudním řízení na Novém Zélandě ve městě Christchurch.
Cestování za prací je ta světlejší stránka Vaší profese. Pojďme ale mluvit o těch temnějších. Je něco, co Vám na Vaší profesi opravdu vadí?
Samozřejmě, v každé profesi je něco. Konkrétně u překladů jsou hrozné ty termíny. Někdy je člověk tlačen do strašně rychlého zhotovení, kdy se najednou nakupí mnoho zakázek a je potřeba je udělat za jeden až dva dny. To znamená častou práci přes noc. Vadí mi následné vyčerpání a stav, kdy konkrétně u překladů to není nijak zajímavě ohodnoceno. Když jsem pracovala u firmy, tak za práci přes noc jsem dostala příplatek. Tady ale nic takového není a to mi vadí. Bylo by fajn, kdyby se to změnilo, ale zatím tady žádný potenciál pro změnu nevidím. Beru to tak, že to prostě tak je. Dokud to my jako překladatelé budeme akceptovat, bude to pokračovat.
Měla jste někdy chuť se na překládání vykašlat a změnit obor?
Ano, to byly právě tyto okamžiky, kdy se nějaká zakázka musela udělat ještě rychleji, než bylo v plánu. Když toho bylo opravdu hodně a dělala jsem přes noc, myslela jsem na různé kamarády a rodinné příslušníky, kteří chodí do práce a po páté hodině odchází domů. Přemýšlela jsem tehdy, jestli mi to stojí za to, když nebudu mít ani žádnou prémii ani náhradní volno, které bych si mohla vybrat.
A jak se z takového stresu zase dostanete do pohody?
Jako první vypínám počítač. Vůbec se nedívám na filmy na počítači, protože počítač nechci ani vidět. Jdu ven, do přírody, na čerstvý vzduch. Potkám se s přáteli, protože to mě vždycky nabije. Poslouchám hudbu. Jsem velká milovnice hudby – je to jeden z mých velkých koníčků. Takže těmito směry relaxuji.
Oblíbené simultánní tlumočení na každoroční mezinárodní konferenci ve Španělsku.
Zmínila jste setkávání s přáteli. Stává se Vám někdy, že se setkáte s lidmi, kteří neví, co profese překladatele a tlumočníka obnáší?
Samozřejmě. Častá reakce, když člověk nemá o tomto oboru ponětí, je něco ve stylu: „Tak to je super! Ty sedíš vlastně u počítače, můžeš tu práci dělat kdekoliv, nemusíš ráno vstávat do práce ani nikde jezdit, to máš úplně ideální.“ Pak jsou samozřejmě překvapení, když jim vysvětluji, jak to v reálu chodí s prací přes noc a na přesčas. Někdy bývají i v šoku, protože předpokládají, že je to velmi dobře ohodnocená práce a že jsou zde příplatky za víkendy. Taková setkání jsou velmi zajímavá.
Když Vás poslouchám, zní mi to jako pořádný pracovní zápřah. Kolik hodin v týdnu vlastně pracujete?
Některé týdny jsou kratší, protože čekám na dokončení textu od zákazníka nebo mám v kuse nasmlouvané tlumočení. Ale když to spočítám dohromady i s přípravami, tak mi vychází, že dělám takových 50 hodin týdně. A je to opravdu 50 hodin soustředěné práce. U toho člověk nemůže vypnout. Když si vzpomenu z bývalé práce, jak člověk přijde, udělá práci za 8 hodin, mezitím si uvaří kafe nebo na chvilku vypne hlavu a dívá se do stropu… Ale tady na to opravdu není čas.
Důležitou součástí Vaší práce je také komunikace se zákazníkem. Musí si překladatel hájit svoji práci, nebo Vám zákazník důvěřuje?
Vzpomenu si teď třeba na nějaké situace, kdy dochází k nedorozuměním u zákazníků, kteří si myslí, že angličtinu dobře ovládají. Něco si v tom překladu do angličtiny přečtou a říkají si: „Takhle jsem to nemyslel.“ Já jim musím vysvětlit, že my to řekneme česky jinak a doslovný překlad by v angličtině vyzněl úplně špatně. Takže své překlady musím občas odůvodnit. Ale člověk si musí umět sám zanalyzovat svoji práci a zdůvodnit si, proč použil zrovna tuhle frázi. Poté není problém si překlad obhájit.
Máte za svých 11 let praxe vypozorované, proč si zákazníci vybírají právě Vás?
Řekla bych, že je to právě kvůli mé profilaci. Zaměřila jsem se na určité odbornosti a neberu všechny zakázky jenom proto, abych měla práci. Vezmu jenom zakázky ze svých oborů, jako je právo, ekonomie, marketing, společenské vědy či umění a nepokouším se překládat obory, kterým dostatečně nerozumím. To si myslím, že je opravdu důležité. Zdůrazňuji to i ve svých propagačních materiálech a v komunikaci se zákazníkem. Mít dané své obory znamená, že prostě nepůjdu tlumočit strojírenské jednání ani překládat takové texty, protože to není můj obor. Moji zákazníci vědí, že se specializuji na konkrétní oblasti a tím pádem jsem v nich dobrá. Jdu si opravdu svým směrem a nerozptyluji se.
Takže pokud někdo právě v oboru začíná a chce se věnovat překladům nebo tlumočení, co byste mu poradila?
Radila bych mu začít s výukou jazyků. A nějakým způsobem se pořád v jazyce vzdělávat. To je první věc. Udělat si zkoušku z angličtiny, získat jazykový certifikát a u toho začít učit. Jak už je člověk během výuky v kontaktu s různými lidmi, tak dříve nebo později přijde první zakázka.
Tento rozhovor vznikl ve spolupráci s Registrem překladatelských firem, kde můžete najít překladatele angličtiny i dalších jazyků a vybrat si podle jejich oborového zaměření a referencí od zákazníků.