Irsko je pro řadu lidí romantickým ostrovem s tajemnou keltskou minulostí. Mnoho Čechů ale také odjíždí do Irska za prací. Jedním z důvodů bude i skutečnost, že se tu bez problémů domluví anglicky. Vedle všeobecně rozšířené angličtiny však mají v Irsku také svůj vlastní jazyk. Irština je součástí tzv. gaelské větve keltských jazyků.
Šíření a úpadek irského jazyka
Historii Irska můžeme fakticky sledovat od 5. století. V té době zde byla irština zřejmě jediným užívaným jazykem. Irové se tehdy ovšem také usidlovali v oblasti Walesu a Skotska. Během středověku tak došlo k největšímu rozšíření Irů a jejich jazyka ve Velké Británii. Postupně však byla irština vytlačována angličtinou nejen ve Skotsku, ale i v samotném Irsku. Když se Angličanům podařilo zlikvidovat irsky hovořící aristokracii, v celém Irsku získala převahu angličtina. Tento jazyk začali hromadně používat i řemeslníci a obchodníci ve městech a irština se stala vlastně jen jazykem nejchudšího obyvatelstva na venkově. V polovině 19. století mnoho z nich podlehlo hladomoru anebo emigrovalo do Ameriky.
Renesance irštiny
Tehdy svůj původní jazyk v celém Irsku užívala asi jen čtvrtina veškeré populace, což představovalo přibližně 1,5 miliónu obyvatel. Tento trend pokračoval až do konce 19. století, kdy vzniklo mohutné celonárodní hnutí za obnovu jazyka. Toto hnutí souviselo samozřejmě s politickými tendencemi, jejichž cílem bylo odtržení Irska od Velké Británie. Po vyhlášení Irské republiky v roce 1922 byla irština v ústavě nového státu prohlášena za „národní jazyk“. Výrazně byla posílena pozice irštiny ve školství a pro zaměstnance ve státní správě se stala její znalost povinnou. V důsledku zavedení dvojjazyčné školní výuky neustále vzrůstal počet osob, mluvících irsky. Tento trend pokračuje i v současnosti.
Písemná a ústní tradice
Nejstarší dochované záznamy irštiny jsou v tzv. ogamském písmu. Jednotlivá písmena jsou zde zastoupena kombinacemi čar a zářezů. V nejstarších rukopisech byla irština psána ostrovním typem soudobé minuskule (abeceda s malými písmeny), která se v raném středověku používala po celé Evropě. Irská písemná tradice se tohoto druhu písma konzervativně držela až do druhé poloviny 20. století. Z praktických důvodů se však od něj nakonec upustilo.
Ve staré irštině byla napsána významná literatura, která obsahuje náboženské verše, prozaické ságy, historické a právnické traktáty i komentáře k biblickým textům. Dochoval se však jen zlomek těchto textů a většinu z nich známe jen z pozdějších opisů. Stará irština začala postupně přecházet ve střední formu, která pod vlivem severní irštiny obohatila slovní zásobu především o řadu termínů spojených s mořeplavbou a obchodem.
Během středověku došlo ke sjednocení jednotlivých nářečních variant a vznikla nová spisovná norma irského jazyka, která bývá označován jako obecná gaelština. Později se však vzhledem k postupnému úpadku jazyka a úbytku mluvčích opět objevují různé lokálně omezené formy irštiny. Od konce 19. století se irština začala znovu dostávat na výsluní v souvislosti s politickým a kulturním obrozením. Bylo proto nutné definovat nové formy pro vzdělávací a oficiální účely. Po druhé světové válce vznikla nová pravopisná (a morfologická) norma, která se stále používá ve všech oficiálních publikacích.
Irština v současnosti
Moderní irština je přes všechnu snahu v dnešním Irsku stále jen menšinovým jazykem. Zatímco angličtinu ovládá prakticky každý, irsky je dnes schopno se na nějaké úrovni domluvit přes jeden a půl miliónu lidí, což představuje téměř čtyřicet procent populace. Skutečně aktivně však irštinu používá a ovládá jen několik desítek tisíc lidí v oblastech zvaných Gaeltacht. Jde o místa na západním pobřeží Irska a přilehlých ostrovech.
Vláda Irské republiky se snaží podporovat používání irštiny na úřadech, ve školách, v televizi a rozhlase. Po celé zemi je většina nápisů dvojjazyčných v podobě anglicko-irské. V oblastech Gealtacht jsou však pouze irské, což komplikuje život především turistům. V Severním Irsku, které stále patří k Velké Británii, nemá irština postavení úředního jazyka a je řečí výrazně menšinovou. Alespoň částečně ji ovládá asi 10 procent místních obyvatel.
Pro irštinu je typická větná stavba, v níž na prvním místě ve větě stojí přísudek, za ním podmět a potom následuje předmět. Irská gramatika zná dvě čísla (singulár a plurál), tři pády (nominativ, genitiv a vokativ) a dva rody (maskulinum a femininum). Předložky se spojují s osobními zájmeny v jednotná slova. V irštině existuje jen určitý člen an, který způsobuje počáteční mutace následujícího slova. Mnoho stejně psaných slov má různé a často výrazně odlišné významy. Týká se to především některých předložek, spojek, zájmen nebo částic. Psaná forma se poměrně výrazně liší od mluvené, protože slovo mívá často znatelně méně hlásek než písmen.
Pro přiblížení irského jazyka bude jistě dobré uvést několik základních frází a vět: Protože je Irsko silně katolická země, zdraví se zde slovy Dia dhuit! a Dia dhaoibh!, což doslovně znamená „Bůh tobě“ a „Bůh vám“. Na otázku Conas tá tú? („Jak se máš?“) se obvykle odpovídá Tá mé go maith. („Mám se dobře.“) Poděkovat za něco můžeme slovy go raibh maith agat a rozloučit se jednoduše výrazem Slán! Svůj původ můžeme vyjádřit větou Is as Poblacht na Seice mé. („Jsem z České republiky.“) K neznalosti irštiny se pak nakonec lze přiznat irskou větou Níl Gaeilge agam. („Nemluvím irsky.“)
Jazyk ostrova Man
Kromě irštiny do skupina gaelských jazyků patří také skotská gaelština a manština.
Manština je variantou gaelštiny, kterou se mluví na ostrově Man (Isle of Man), jenž leží mezi Irskem a Skotskem. Nejstarší rukopisné texty v manštině byly vytvořeny na počátku 17. století a jsou převážně náboženského charakteru. Přibližně o sto let později pak vznikla pravopisná norma manského jazyka. Z té doby pochází také řada tradičních světských i náboženských písní v manštině, kterým se říká carvaly. Užívání manštiny začalo ustávat od 19. století, kdy mnoho místních obyvatel odcházelo za prací mimo ostrov. Nejrychleji se manština vytrácela samozřejmě ve městech, která byla více v kontaktu s okolním světem a nejdéle se naopak udržela na venkově.
Manština byla především hovorovým jazykem obyčejných lidí. Jako úřední a školní jazyk se ani na ostrově Man příliš často neužívala. Tuto úlohu plnila samozřejmě především angličtina a v církevních záležitostech spíše latina. Manština se do současnosti dochovala možná také proto, že ostrov Man má v rámci Velké Británie určitou míru autonomie. To znamená třeba existenci vlastního parlamentu, který na svých zasedáních manštinu používá. V každodenní praktické komunikaci se však již s manštinou nesetkáme. Uvádí se, že poslední rodilý mluvčí tohoto jazyka zemřel v roce 1974.
Skotská gaelština
Osadníci z Irska se ve Skotsku usazovali již od raného středověku. Jejich irština se časem promíchala s jazyky původních keltských kmenů severní Británie – piktštinou a kumbričtinou. Literatura ve skotské gaelštině vznikala hlavně od 16. do 18. století a jde především o náboženské texty. Jako písmo se poměrně dlouho používalo tzv. corr litir, které vycházelo z tradiční irské minuskule. Poté se psalo a tisklo běžnou latinkou.
Skotská gaelština se nejvíce udržela na souostroví Hebridy a na severozápadním pobřeží Skotska. Poměrně velká skupina mluvčích tohoto jazyka žije také v kanadské provincii Nové Skotsko. Počet osob užívajících tento jazyk ještě stále dosahuje několika desítek tisíc, ale stále klesá s tím, jak vymírají starší generace. Skotské instituce podporují výuku jazyka ve školách a některé pořady ve skotské gaelštině vysílají i místní rozhlasové a televizní stanice.
Odkazy k podrobnějším informacím na internetu
Irsko-český slovníček
Foras na Gaeilge
Irish Grammar
Manx Book
Learn Gaelic
ukázka tradičního irského písma
(na horním řádku je irské označení Dublinu a na dolním řádku oficiální název Irské republiky)