Vítám vás u druhého dílu našeho cestopisu. Po úspěšné první noci na území Rumunska jsme se hodlali vydat autem do hor na místní chatu. Vyprávění napsané na cestách a následně neupraveně přepsané do moderní techniky pokračuje. Aneb jdeme s hlavou vzhůru!
Vlastenecký Mountain tea
Ráno zvonil budík v 9 hodin místního času (GMT+3) a začali jsme se hrabat z postelí. Mihaj nám venku nachystal posezení a uvařil "Mountain tea" (pozn. překl. je zřejmé, že Rumuni jsou mnohem menší vlastenci, co se jejich hor týče…na Slovensku by něco podobného hned pojmenovali Tatranský čaj), což byla směs trávy a jiných rostlin z jeho zahrádky.
Dozvěděli jsme se, že má v horách chatu a můžeme tam přespat. Když už tam půjdeme, mohli bychom tam zrovna vynést pro budoucí generace pixlu Mountain Tea a knihu Ivana Klímy Láska a smetí (v anglickém překladu), aby budoucí generace kromě chození po horách také trošku kulturně povyrostli. 
Kam se všemi těmi věcmi
Přebalili jsme si batohy a nabrali jsme erární věci. Rozdělil jsem erár podle předpokládané hmotnosti na 4 hromády (pozn. aut. něco mezi hromádkou a hromadou – už jsem dlouho nepředstavil žádný novotvar, tak bych to tímto rád napravil)…to mi zabralo asi 20 minut, protože mi zůstaly v ruce stanové kolíky a nevěděl jsem kam s nima (aniž bych se chtěl srovnávat s Janem Nerudou, on psal pouze v jednotném čísle)…nakonec jsem vše rozházel znovu a zbyl mi vařič…takhle proběhly ještě 2 iterace a bylo hotovo. Bratr nesoucí mimo jiné vařič a 1,5 litru benzinu dostal skvělý nápad uložit benzin ke spacáku, protože nikam jinam už ho nemohl narvat. Nápad jsme mu nadšeně schválili s tím, že bude alespoň mít večer příjemné sny a Pavel dotčeně narval benzin kamsi doprostřed batohu.
Drum asfalta aneb cesta k vrcholu
Cesta na hory byla pěkná asfaltová (pozn. překl. "Drum asfalta") až do místa, kde asfalt skončil a začínal štěrk. Štěrková cesta byla stále docela příjemná až do místa, kde skončil štěrk a začalo kamení libovolné velikosti (pozn. překl."Drum ne asfalta"). Zatímco jsme po této cestě krokem projížděli, bavili jsme se myšlenkou, jak by bylo krásné, kdybychom doma nezapomněli rezervu (od jisté doby mám místo rezervy plynovou nádrž). Po pěti minutách jízdy a deseti ujetých metrech se diskuse o rezervě tak rozjela, že jsem učinil zásadní rozhodnutí nepokračovat dál a zaparkovat auto na rozhraní Drum asfalta a toho, co už nebylo skoro ani Drum.
O hodinu později jsme měli vysupěný první kopec po široké cestě (kopec měl téměř nulové převýšení a technicky vzato se nejednalo skoro ani o kopec – ale říkat, že jsme supěli po rovině by bylo nedůstojné). Usedli jsme do místně příslušného altánku a jali jsme se obědvat.
Přírodní i technické krásy
Vyrazili jsme a po stech výškových metrech jsme se zastavili, abychom obdivovali místní technické památky ve formě mostu s trubkou nahoře (teda pokud se něčemu, co má 3m v průměru a je to olezlé žabincem byvše 20m nad zemí, dá vůbec říkat trubka). Cestou vzhůru jsme zdokonalovali naše prokrastinační techniky a kromě dalších (mnohem menších) technických staveb obdivujeme také šneky na cestě, hmyz nápadně se podobající kolibříkovi (pozn. zoologa – tzv. čulibrk… v zájmu pravdy pak musím říct, že se jednalo o Dlouhozobku svízelovou), vodopády, štěnátka neurčité rasy (které objevila Helenka na cestě do křoví, domnívajíce se zprvu, že by se mohlo jednat o malého vlka, lišku, losa, tučňáka, nebo obecně jakékoli zvíře, jehož naštvanou matku byste v dané situaci velice neradi potkali).
Postupnými přískoky jsme se dostali až k přístřešku, který byl nápadně blízko našemu cíli a do jehož trámu byl vyryt inspirující nápis "Smoke weed, it`s good" a následně dorazili na chatu.
Naše další noclenárna bez rumunské měny
Chata byla dvojpatrová, se spodním patrem rozděleným na dva oddělené celky 1+1 a 2+0. V kuchyni byla plynová bomba, plynový vařič a v bombě plyn. V horním patře se na matracích (pozn. překl. Slovo "matrace" je trošku nadnesené a zde ho používám pouze pro nedostatek lepších výrazů) válelo několik spacáků, z čehož jsme usoudili, že je toto patro obsazené. Zabrali jsme tedy 1+1, kde se na dvou postelích (stejný případ jako s matracemi) válely dvě bundy, což mohlo značit, že si někdo zabral i toto patro. Vymysleli jsme, že pokud si na postele dáme 4 batohy, budeme to mít "zabrané víc" (pozn. překl. tentokrát je ten výraz naprosto přesný a v uvozovkách je pouze, abych zdůraznil jeho nadřazenost a definitivnost).
Po úspěšné okupaci jsme se vydali do chaty nad kempem, kde (podle informací místních) bylo možné si za malý obolus nabít telefon, nebo koupit něco teplého k jídlu a něco studeného k pití. Ceny byly až příliš směšné, o to více nás mrzelo, že nemáme žádné rumunské peníze, za které bychom si to směšné jídlo koupili. Peťan sice provedl neúspěšný výpad, aby se pokusil nakoupit za směšná eura, ale vevnitř se mu vysmáli, že dokud nezjistí kurz EUR/RON, nedostane žádné jídlo, byť by bylo sebesměšnější.
Okupace horního patra
Protože už bylo dostatečně pozdě a zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by se cpal do horního patra, rozhodli jsme se tam přestěhovat. Po bližším ohledání spacáků se totiž ukázalo, že se nejedná zrovna o výstřelky poslední sezony (ba ani té loňské) a že některé z nich byly v tak žalostném stavu, že by se v nich člověk bál spát nejen na zahradě před domem, ale že by se v nich bál spát vůbec.
Šli jsme spát, Helča povyprávěla horor na dobrou noc. Na ráno jsme si nenatahovali budík, pouze jsme vyhlásili, že kdo vstane první, oznámí ostatním, že je ráno a to nejlépe dostatečně potichu a šetrně, aby je nevzbudil. Další den naší cesty byl před námi!
Tímto pro dnešek skončíme. Dál budeme pokračovat příště. Pro ty, které by mé povídání zajímalo dříve nabízím svůj blog – http://ssamius.blogspot.cz