Americká esej – důmyslné mučení?

Komplexni a originální pohled na americké pojetí psaní eseje v článku amerického
stážisty Fulbrightovy komise, Bryce Aukera, studenta americké Hampdon-Sydney College.
Text českým studentům vysvětluje, co je pro studenta americké univerzity esej, jak ji komponovat a jaké je její využití v americkém
školství.

Jakmile uslyšíte slovo „esej“, pocítíte hluboký strach nebo se spíš jen bezradně poškrábete na hlavě?

Pokud patříte do první kategorie, pak jste pravděpodobně absolventem americké střední nebo vysoké školy, kde vás esej asi ne zrovna nejpříjemnějším způsobem překvapila, když měla rozhodující podíl na vaší známce z nějaké důležité zkoušky. A naopak, pokud si nevybavujete, co to „esej“ vlastně je, jaká je její struktura a skladba, pak vám následující odstavce, doufejme, pomohou lépe se seznámit nejen s typickými vlastnostmi této široce užívané písemné formy, ale rovněž s americkou fascinací pro její používání.

Základní esej "bing-bang-bongo"

Abychom uznali důležitost psaní esejí a také se motivovali pro jeho zvládnutí, je třeba si zodpovědět podstatnou otázku: proč si někdo myslí, že mučení zvané „psaní eseje“, které v Ženevská konvenci překvapivě nenajdete, by nějak mohlo učinit mučené studenty šťastnými?

Odpověď lze najít v jednom ze základních cílů amerického vysokého školství – ve výcviku myšlení studentů tak, aby byli schopni přemýšlet na vyšší analytické úrovni.

Moje vlastní cesta k vysokoškolskému studiu, kde zcela převládá
zkoušení prostřednictvím esejí, může být považována za typickou
vzdělávací dráhu ve výuce psaní esejí. První fáze učení začala na
základní škole a pokračovala během střední školy. V průběhu těchto
prvních let ve škole jsem byl seznámen s esejí pomocí metody „bing –
bang – bongo“, což pro ty, kteří neabsolvovali americký vzdělávací
proces, může znít pouze jako nějaká legrační slova.

„Bing – bang –
bongo“ stanoví, že esej by měla mít hlavní myšlenku představenou
v prvním odstavci následovánou třemi dalšími podpůrnými odstavci a ukončenou uzavírajícím odstavcem.
Pomocí pravidla „bing – bang – bongo“ se studenti učí
podpořit hlavní myšlenku vlastními argumenty, ale i to, že tři zdůvodnění
shrnutá ve třech odstavcích jsou na základní úrovni analytického psaní
zcela dostatečná. Tato unikátní a jednoduše zapamatovatelná metoda
charakterizovala rozsah mých esejí během většiny prvních školních let.

Esej – nejděsivější zbraň učitelů

Druhá
fáze mé vzdělávací zkušenosti se psaním zahrnovala výuku pokročilejší
úrovně. Na střední škole jsem se důvěrně
seznámil s tím, jak psát kvalitní tezi, jak esej rozšířit tak, aby
zahrnovala více než tři podpůrná zdůvodnění, a jak uspěšně psát eseje
vysokoškolského typu popisující vývoj a výsledky nějakého výzkumu.
Učitelé angličtiny nás rovněž učili různým druhům esejí a objasňovali,
jak esej dobře komponovat.

Snad nejděsivější zbraní používanou
středoškolskými učitely na své ubohé žáky byla improvizovaná esej
kvízového typu neboli „impromptu“. Improvizovaná esej pomohla často nic
netušícím studentům k mnoha špatným známkám. Během
pětačtyřiceti minut jsme museli vytvořit dobře
zdůvodněnou esej na překvapivé téma a dodržet přidělený časový limit.
Navzdory mnoha mým stížnostem na toto „mučení“ mohu s jistotou
prohlásit, že „impromptu“ mi poskytla tu nejlepší možnou přípravu pro
mou další akademickou kariéru.

Vysoká škola, kterou nyní
navštěvuji, považuje psaní a rétoriku za nesmírně důležité disciplíny,
což ústí v silný důraz na eseje během celého studia. Většina známek (s výjimkou předmětů jako matematika a přírodní vědy) je
založena na zkouškách převážně esejového typu. Standardní zkouškový
test například zahrnuje sekci s krátkými odpověďmi následovanou
esejistickou částí s tím, že tato sekce ovlivňuje šedesát i více procent
z celkové známky. Hodní profesoři alespoň poskytují možnost výběru
dvou ze čtyř možných esejových otázek.

Důležité je umět přemýšlet

Mnoho mých profesorů prohlásilo, že jej v mé eseji ani tak nezajímají fakta (naznačujíce, že ta by měla být nastudována a známa na dostatečné úrovni v každém případě), ale že hlavními determinanty mé známky bude úroveň mé polemiky a zdůvodnění mých myšlenek.

To, co představuje akademická esej, je zahrnutí faktů jednoduše naučených čtením učebnice nebo návštěvou přednáškových hodin do soudržného, logického a, což je nezbytný požadavek na vynikající esej, dobře promyšleného argumentu, který by měl být ukázkou perfektní syntézy faktů a logiky.

Dovednosti nezbytné pro psaní eseje poskytují základ pro úspěch jak v akademickém, tak v podnikatelském světě. Bez schopnosti logicky myslet a být schopen podpořit své tvrzení důkazy, člověk nemůže doufat, že uspěje při sestavování akademického článku určeného k publikaci, při obhajobě obviněného klienta před skeptickou porotou nebo při vysvětlování nezbytnosti riskantního podniku zahraničnímu investorovi.

Netrvám na tom, že esej je jedinou cestou k získání dovedností kritického myšlení, ale je to cesta, jíž americké instituce dávají přednost při přeměně studenta v úspěšného analytického myslitele.

Pokud uvažujete o studiu na americké vzdělávací instituci a nejste v psaní esejí zběhlí, nemusíte si ovšem dělat starosti. Jelikož školy chtějí, abyste byli úspěšní, obvykle u čerstvých nastupujících nebo přestupujících studentů vyžadují, aby si zapsali alespoň jeden základní kurz angličtiny, který bude zahrnovat výuku psaní kvalitních esejí. Moje vlastní škola požaduje, aby studenti absolvovali dokonce dva kurzy. První na anglickou gramatiku a druhý na rozvoj učinných rétorických dovedností, mezi jinými např. „tónu“ a „toku“.

Pro rozhodnutí studovat na americké vysoké škole nemusíte mít za sebout celá léta amerického středního školství. Může vám stačit základní seznámení s problematikou a vlastní praktické procvičování psaní. I to by vám mělo poskytnout schopnost úspěšně zkomponovat esej, pod kterou profesor s potěšením napíše „A“.

Co je vlastně esej?

Samotná definice toho, co přesně pojem „esej“ představuje, je obtížná dokonce i pro lidi s „esejemi“ důkladně seznámené. Je to proto, že neexistuje žádná naprosto přesná definice. Pojmenování „esej“ může zahrnovat jakýkoliv počet rozdílných stylů – od záměru někoho přesvědčit až po velmi osobní vyprávění vlastního životního příběhu.

Šíře a subjektivita pojetí „eseje“ se projevuje už v pracích francouzského spisovatele Michela de Montaigne, prvního autora, který přemýšlel o svém psaní jako o „esejích“. Jeho díla zahrnují všechny možné aspekty života od správných forem vzdělávání až po literární kritiku. Jelikož esejista může používat pro psaní různé styly a může psát o rozmanitých tématech, pak za asi nejzákladnější vlastnost jakékoliv eseje lze považovat její subjektivitu – výpověď vyjadřující názor. Většina anglicky psaných zdrojů klade charakteristiku eseje někam mezi naučný článek obsahující jasné detaily nebo zahrnující fakta a fikci, příběhy fantazijního světa. Esej je tak literárním mostem mezi konkrétním a imaginárním.

„Srdcem“ eseje musí být hlavní neboli řídící úvaha. Ta je základem, na němž je třeba esej stavět. Slabá nebo špatně definovaná základní myšlenka vyústí v esej potřebující konstrukční úpravu srovnatelnou s napravováním rozpadající se katedrály.

Hlavním předmětem musí být určitá generalizace, ovšem ne příliš rozsáhlá, v délce několika stránek. Hlavní myšlenka přitom musí být stanoviskem majícím význam, nikoliv neoddiskutovatelným faktem. Fakta podporující platnost hlavní myšlenky dokonce nejsou ani nutností.

Esej jako způsob testování studenta či přesvědčovací prostředek

Pokud se jedná o testování prostřednictvím eseje, pak musí tvrzení rovněž obsahovat správnou odpověď na příslušnou testovou otázku. Cílem jiného typu eseje ale může být také dosažení požadovaného osobního dojmu (např. u členů výběrové komise).

Netřeba dodávat, že formulování úspěšné řídící myšlenky je jako balancování na laně. Je třeba poskytnout správnou směs pohledů a důkazů a nenechat čtenáře ztratit v bludišti argumentů bez významu, či širokých generalizací bez dostatečných zdůvodnění.

Personal Essay X Academic Essay

Ale aby to nebylo tak jednoduché – generalizace je používána hlavně v esejích, které jsou akademické nebo polemické. Naopak hlavní myšlenkou pro osobně zaměřenou esej by měl být spíše nějaký specifický povahový rys nebo jedinečná životní událost popsaná dále ve formě osobního příběhu.

Ačkoliv je hlavní myšlenka „srdcem“ eseje, subjektivní podstata procesu uvažování umožňuje její další rozvíjení. Zatímco argumentační esej požaduje silné logické rozpracování zaměřené na rozvoj souvisejících argumentů včetně vyvrácení jakýchkoliv námitek, esej ve formě osobního vyprávění obvykle používá klikatější a volnější proud myšlenek obsahující i velké odchylky od hlavní myšlenky, ale vždy se vracející k hlavní události či osobě tak, aby byla znovu zvýrazněna spojitost s hlavní myšlenkou.

Jednoduché neformální pravidlo, které je třeba mít na paměti, týkající se těsného sledování řídící myšlenky, je následující: čím akademičtější nebo formálnější je zadání, tím spíše musíte při psaní esej fakticky či logicky dokazovat vaší generalizace.

Pro zjednodušení můžeme většinu esejových forem
zahrnout do dvou širokých kategorií lehce zapamatovatelných jako osobní
a akademické. Jedinečnost každé kategorie je dána potřebou rozdílného
obsahu. Čím se však oba typy liší, je zaměření hlavní myšlenky,
obsažené většinou v závěru úvodního odstavce.

Stavba eseje – úvod

Kromě toho, že všechny eseje musí mít začátek, stať a závěr, je přítomnost hlavní myšlenky tím jediným jednoznačným společným rysem různých typů esejí. Vždy se ujistěte, že v úvodním odstavci dostatečně zřetelně uvádíte hlavní myšlenku (v akademickém formě eseje obvykle nazývanou teze) a to pomocí jedné nebo dvou výstižných vět, které adekvátně odpovídají vznesenému tématu nebo otázce.

V osobní eseji se autor soustřeďuje na osobní záležitosti – nějakou životní událost, zdůvodnění výjimečnosti předpokladů pro studium určitého oboru, charakterový rys apod. Nemusí být nijak zaměřen na vymezení domněnky pro dokazování v dalším obsahu písemné práce.

U akademických esejí se jedná o záležitosti neosobní – např. určitý historický moment nebo zdůvodnění „proč byl Bedřich Veliký tak veliký“. Američtí profesoři se často ptají na studentův pohled na témata související s vyučovaným předmětem a vyžadují odpověď ve formě eseje psané akademickým způsobem.

Stavba eseje – stať

Tak jako hlava potřebuje tělo, hlavní myšlenka umístěná v úvodu je zbytečná bez obdobné podpůrné struktury, kterou je stať (anglicky výstižně pojmenovaná „body“) a závěr. Při vytváření obrazů u osobní eseje se autor může všelijak odchylovat od hlavní myšlenky, zatímco při psaní akademické eseje musí zahrnovat odstavce vztažené k tezi a obsahující argumenty uvedené, nejčastěji hned v úvodu odstavce v tzv. „topic sentence“ a rozvinuté dalšími podpůrnými údaji a ilustracemi.

Stavba eseje – závěr

Hlavní rozdíl v psaní závěru mezi oběma zmíněnými typy esejí je v tom, že osobní esej uzavírá bez shrnutí nebo opakování předchozích výroků, zatímco závěr akademické eseje odráží úvodní část eseje a znovu, i když obvykle jinými slovy, opakuje hlavní tezi.

Nezoufejte!

Pokud jsem vás popisem malých rozdílů mezi různými typů esejí zmátl nebo dokonce uvedl do hlubokého zoufalství, věřte, že mnoho amerických studentů ani po letech praxe také nezná vše do detailu. Jednoduše při psaní eseje používají knihu anglické gramatiky (má škola používá „The Bedford Handbook“ od Diany Hacker) a v současnosti rovněž Internet.

Doufám, že nyní chápete, že problematika psaní esejí, jakkoliv zpočátku matoucí a složitá, může být jednoduše zvládnuta díky porozumění několika klíčovým myšlenkám, které pro tvorbu esejí platí.

Esej musí obsahovat jednoznačný úvod, stať a závěr, musí být vystavěna kolem nějaké hlavní myšlenky nebo teze. Hlavní myšlenka samotná je subjektivní generalizací podpořenou důkazy, ať už faktickými pro akademickou esej nebo osobními (lidé, události) pro osobní esej. Smyslem eseje je účinně zodpovědět otázku nebo dosáhnout požadovaného efektu.

Stejně jako je tomu u mnoha jiných věcí souvisejících s jazykem, lze diskutovat o podstatě, tedy co to vlastně přesně esej je. Snad nejjednoduššeji lze na tuto otázku odpovědět, že někde mezi fakty a fikcí leží rozlehlé království esejí, zahrnující mnoho různých forem, jež všechny vám, jako autorovi eseje, umožňují vypovědět, co si vaše vaše srdce žádá, ovšem za předpokladu, že intelekt vašeho mozku je schopen podpořit zaujetí vašeho srdce – to je pravý základ pro jedinečnou a pronikavou esej.

Text byl publikován s laskavým svolením Fulbrightovy komise v ČR na základě pravidelných seminářů pro studenty zajímající se o studium v USA.