Alternativní metody výuky jazyků

Vznik alternativních výukových směrů

Vznik alternativních směrů ve školství je spojován s pedagogickým hnutím na přelomu 19. a 20. století. Mezi světové hybatele se řadí Marie Montessori, Rudolf Steiner, Johna Dewey či Helen Parkhurst. Podnětem byla kritika nedostatků formálních metod výuky a záměrem ´reformních´ učitelů bylo nejen pomáhat žákům se specifickými poruchami učení, ale i nabídnout alternativu těm, kteří se chtějí vzdělávat jinými způsoby.⁽¹⁾

Jedna z hlavních zásad většiny alternativních směrů je, že student zde figuruje jako aktivní účastník vyučování. Snahou učitele je vyvolat u žáka zájem o nové poznatky, aby jeho největší motivací nebyla známka či pochvala od rodičů, ale právě touha po vědění.⁽²⁾

Dalším důležitým bodem inovativních metod je individualita: studentovy individuální potřeby a zájmy, samostatné myšlení a řešení problémů. Žák se tedy stává nejen zodpovědným za své vlastní učení, ale také se zaměřuje na vlastní pokroky, ze kterých má radost a motivují ho k dalším výkonům.⁽³⁾

 

Tento přístup se nutně projevil také ve výuce jazyků, kde se alternativní metody snažily najít cestu odlišnou od klasické gramaticko-překladové metody, která je charakteristická zejména:

• cílením na schopnost čtení v cizím jazyce
• používáním mateřského jazyka ve výuce
• důrazem na psaný jazyk
• testováním a procvičováním formou překladů z/do cizího jazyka

Je třeba si uvědomit, že zdaleka ne všechny alternativní výukové metody jsou svatým grálem poznání a jsou vhodné pro všechny studenty. Řada z nich nebyla založena na vědeckém základě (některé lze označit za pseudovědecké), ale na empirickém pozorování studentů, kterým činila problém klasická metoda výuky jazyků, a snahou autorů metod bylo těmto studentům pomoci. Alternativní metody jako celek přinesly do výuky nové prvky, postupy a prostředky vedoucí k rychlejšímu nabytí jazyka, upevnění jeho znalosti a rozvinutí dovedností, na které klasická metoda nekladla takový důraz; například na plynulost mluveného projevu a schopnost rychle reagovat v cizím jazyce. Řada alternativních metod již neexistuje v čisté podobě z doby svého vzniku, ale integrovaly do sebe přístupy dalších výukových metod, poznatky z psychologie, neurovědy a lingvistiky.

Přehled některých alternativních výukových metod ve výuce jazyků

Přímá metoda

Přímá metoda výuky angličtiny se objevila jako jedna z prvních alternativ gramaticko-překladové metody již ke konci 19. století. Hlavní zásadou bylo nahrazení psané formy mluvenou.⁽⁴⁾ Ústní projev a komunikace se dostává do popředí a stává se tak opakem metody gramaticko-překladové. Studenti se učí jazyk používáním běžných každodenních obratů a klasický překlad je nahrazen názornými ukázkami. Metoda je používána dodnes, ale byla doplněna některými gramaticko-překladovými prvky.⁽⁵⁾ Jednou z variant přímé metody je Berlitzova metoda.

Sugestopedická metoda a superlearning

Podle teorie autora metody sugestopedie, G. Lozanova, si student nejlépe osvojí cizí jazyk pamětním učením bez intenzivního soustředění a přemýšlení. Celý proces probíhá na základě sugestivního působení, konkrétně působení uměleckého díla, nejčastěji hudby, do které učitel s pomocí intonace hlasu předčítá citově zabarvený učební text a autoritativně řídí celou aktivitu (což vychází z předpokladu, že pokud znalosti pochází od autoritativního zdroje, učící si je lépe zapamatují). Učitel také doplňuje výuku různými relaxačními a oddechovými cvičeními a celá výuka probíhá v příjemném prostředí.⁽⁶⁾

Hypnopedie

Podobně jako sugestivní metoda a superlearning, i hypnopedie probíhá na principu sugesce nebo vsugerovávání, a to ve stavu hypnotického spánku. Všechny tyto tři metody dosahují nejlepších výsledků při výuce kladoucí největší důraz na pamětní učení. Učení probíhá v REM fázi spánku, při kterém je studentovi předčítáno učivo.⁽⁷⁾ U této metody však chybějí prokazatelné výsledky úspěšnosti.⁽⁸⁾

Metoda přirozeného přístupu – The Natural Approach

Tato metoda přirozeného (nevědomého) osvojování jazyka probíhá způsobem, jakým si děti osvojují svůj mateřský jazyk. Tedy přirozenou interakcí, komunikací a nápodobou. Není zde použit gramatický výklad, ani opravování chyb studentů. Studenti nejsou nuceni jazyk samostatně používat, dokud sami nechtějí nebo dokud nemají dostatečné množství podnětů. Hlavním zaměřením je rozvoj komunikačních dovedností, porozumění a možnost volby slovní zásoby. Učební materiály jsou nejčastěji autentické a vycházejí z potřeb každodenního života.⁽⁹⁾ Autor přímého přístupu, Stephen Krashen, zároveň také poukazuje na faktory, které brání úspěšnému osvojení jazyka, jako je například opravování chyb, přehnaný důraz na gramatiku, nebo stresující výukové prostředí. K příjemné a efektivní výuce doporučuje mimo jiné také klidné, nestresující klima ve třídě.⁽¹⁰⁾

Metoda celkové fyzické odpovědi – The Total Physical Response

Podobně jako metoda přirozeného přístupu, se metoda Total Physical Response používá v začátcích učení se jazyka, kdy se student s jazykem teprve seznamuje. Vychází z poznatků osvojování si mateřského jazyka a usnadňuje porozumění mluvené řeči. Studenti nejsou do komunikace nuceni, mohou se zapojit, až se na to sami cítí připravení. Také zde učitel explicitně neopravuje studentovy chyby, aby ho neodradil od projevu a nestresoval.⁽¹¹⁾ Student zpočátku pouze vykonává pokyny učitele, čímž dává najevo, že rozumí. Později začíná hovořit sám tak, že přebírá roli učitele a dává pokyny ostatním. Tuto metodu lze ale využít i v běžných hodinách pro povzbuzení studentů pohybem.⁽¹²⁾

Obsahově a jazykově integrované vyučování – Content and Language Integrated Learning (CLIL)

Tento nový pedagogický přístup je založený na výuce nejazykových školních předmětů (jako například matematiky, dějepisu, zeměpisu, tělesné výchovy apod.) za použití cizího jazyka, zejména angličtiny (ale může být i němčina, francouzština, španělština aj.). studenti mají nejen možnost aktivně používat cizí jazyk a zdokonalovat se v něm, ale také se naučí učivo nejazykového předmětu spolu se slovní zásobou vztahující se k danému tématu. CLIL je pojímán jako odraz moderního globalizovaného světa, kde se jednotlivé obory a vědy navzájem prolínají a obohacují.⁽¹³⁾ Tento styl výuky je vhodný pro starší studenty, kteří už mají zažity základy cizího jazyka a dokáží ho aktivně používat.

Audiolingvální či audioorální metoda

Tato teorie vzniká po druhé světové válce v USA jako reakce na potřebu rychlé znalosti cizího jazyka a rychlé schopnosti konverzovat, především u vojáků americké armády. Metoda je založena na mluvené formě – především na dialozích, používá ale také hojně drilová cvičení. Odmítá používání mateřského jazyka a snaží se co nejrychleji zautomatizovat řečové návyky.⁽¹⁴⁾

Komunikativní přístup (Communicative Language Teaching)

V 70. letech 20. století se díky celosvětovému rozkvětu začalo stále více upozorňovat na komunikační potřeby v cizojazyčné výuce. Vzniká tak Komunikativní přístup, který vychází z potřeby porozumění studovaného jazyka, jeho fungování, tvoření a hraní si s jazykem.⁽¹⁵⁾ Stejně jako audiolingvální metoda vylučuje z vyučovacího procesu mateřský jazyk. Jsou zde rovnoměrně zastoupeny všechny čtyři jazykové dovednosti (tj. čtení, psaní, poslech a mluvený projev). Nejde tedy jen o jednu metodu, ale spíš soubor metod, které mají za cíl komunikační schopnost studenta.⁽¹⁶⁾

Community Language Learning

Tato metoda je založena na komunikaci studentů ve skupinkách, kdy v případě nejasností či dotazů mohou požádat o radu učitele. Tím se studenti zbavují ostychu a zábran při cizojazyčné komunikaci.⁽¹⁷⁾

Task-Based Approach

Učitel zadá úkol, na kterém studenti pracují ve skupině, využívají slovníky, příručky a další materiál poskytnutý učitelem a mohou se na učitele obrátit v případě nejasností. Pak výsledek svého úkolu prezentují a učitel zváží, která jazyková oblast by měla být následně procvičena. Studenti sami během práce zjišťují, co budou potřebovat ke splnění úkolu a snaží se ho samostatně vyřešit. Tato metoda v něčem může připomínat projektové vyučování a taktéž může využívat mezipředmětových vztahů.⁽¹⁸⁾

Tichá metoda (The Silent Way)

Název této metoda je odvozený od role učitele, jako tichého pozorovatele. Studenti se učí objevováním problémů a jejich následným řešením.⁽¹⁹⁾ Metoda vychází z předpokladu, že studenti jsou nuceni vynaložit větší úsilí a snahu než při jiných, běžných hodinách.⁽²⁰⁾

Nepustilova metoda

Autorem metody je brněnský psycholog PhDr. Vladimír Nepustil. Výuka se začíná vysvětlením gramatiky pomocí tabulek v co nejkratším čase a jejím následným převedením do podvědomí pomocí drilových cvičení. Cílem výuky je co nejrychlejší „vstup“ studenta do jazyka, aby se mohlo pokračovat třetím krokem – četbou. Metoda neslibuje zázračně rychlé naučení se jazyka, nýbrž rychlý vstup do něho a zvládnutí podstatných partií v co nejkratším čase. Veškerá gramatika pro danou úroveň se probírá hned v prvních hodinách a následně je procvičována na základě drilových cvičení. Jakmile je zvládnuta gramatická struktura jazyka, pokračuje student čtením textů a rozšiřuje si tak nenásilným způsobem slovní zásobu. Student je četbou motivován k dalšímu rozšiřování slovní zásoby a studium ho baví.

Drilová cvičení v žádném případě nesmí studenta nudit. Mají být naopak pro studenty vzrušující soutěží na rychlost, kdo odpoví dříve.⁽²¹⁾

Callanova metoda

Callanova metoda je založena na principu krátkých otázek a dlouhých odpovědí. Po studentovi se vyžaduje rychlá a pohotová odpověď bez rozmýšlení. Díky malému počtu studentů na skupinu (max 10) má student velký prostor pro samostatný projev. Vyučovací hodina vedená Callanovou metodou je rozdělena do několika částí. Formou otázky – odpovědi lektor vysvětlí nové slovo, vazbu či jiný gramatický jev a potom klade otázky obsahující nové učivo, na které student s pomocí lektora odpovídá. V dalších hodinách se všechno opakuje. Opakovací část je nejdelší a zabírá přibližně 70% vyučovací hodiny. Zbývající část, asi 25%, se čte a píší se diktáty. Postup výuky má napodobovat způsob učení se mateřskému jazyku u dítěte: nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a opakovat a nakonec číst a psát.⁽²²⁾

Přístupy k výuce (nejen) v alternativních metodách

Alternativní metody výuky, přestože některé časem zanikly nebo se jako celek neosvědčily, přinesly do výuky řadu podnětných prvků a postupů, které jsou v současné době natolik integrovány do běžných způsobů výuky, že je dnes nevnímáme nijak alternativně.

• Aktivizační metody

Aktivizující metody mají za snahu přilákat pozornost studenta jeho aktivním zapojením do výuky. Patří sem diskusní metody, situační metody, inscenační metody, heuristické metody a didaktické hry.⁽²³⁾

• Individuální a individualizovaná výuka

Do středověku byla individuální výuka běžnou praxí. Učitel se věnoval pouze jednomu žákovi nebo malé skupince žáků. Avšak s rozvojem průmyslu a vědy a tím i potřeby masového vzdělávání tato forma výuky přestala být dostačující a hledaly se nové možnosti, jak předat informace co nejširší vrstvě obyvatel.⁽²⁴⁾ Dnes se především alternativní směry snaží k individualitě vrátit a přistupovat ke studentovi osobitě s ohledem na jeho potřeby a tempo. Při výuce jazyků je individualizace výuky důležitá (zvláště ohled na jazykovou pokročilost studenta) a obecně platí, že čím méně studentů na učitele, tím lépe.

• Samostatná práce

Pro samostatnou práci je klíčovým prvkem aktivita studentů, při níž získávají znalosti a dovednosti na základě vlastního úsilí.⁽²⁵⁾ Studenti se učí nejen samostatnosti, ale i zodpovědnosti za svoji práci, podněcuje to jejich zvídavost a zájem. Učitel do výuky téměř nezasahuje, stává se pouze rádcem, a to jen v případě, řekne-li si student o pomoc sám.

• Kooperativní výuka

Kooperativní výuka učí studenty společné spolupráci, umět se domluvit a společně dojít ke stanovenému cíli. Nemusí jít ale jen o vzájemnou spolupráci mezi studenty, ale i mezi studenty a učitelem.⁽²⁶⁾

• Skupinová výuka

Na kooperativní výuku přímo navazuje výuka ve skupinách. Studenti v malých skupinách mohou dohromady řešit nějaký problém nebo úkol, či procvičovat nově nabyté dovednosti a vědomosti.⁽²⁷⁾ V rámci skupinové výuky se může uplatňovat mnoho jiných metod (např. diskusní, inscenační, výuka dramatem aj.). Tento druh výuky dává studentům nezávislost a odpovědnost za vlastní i skupinový projev a činnost. Navíc přispívá k soudržnosti třídy a dobrému klimatu. Též zvyšuje frekvenci samostatného studentova projevu v rámci skupiny.⁽²⁸⁾

• Partnerská výuka

Partnerskou výukou se myslí spolupráce dvou studentů při učení, řešení problému aj. Uplatnění může najít při procvičování jazyka nebo opakování učiva, práci s textem, přípravě otázek nebo argumentů pro diskuzi, komplementaci informací pro další aktivitu, srovnávání poznamenaných informací při poslechové aktivitě atd.⁽²⁹⁾ Studenti tak dostanou větší prostor v hodině pro svoji seberealizaci.

• Metoda kritického myšlení

Především v dnešní době, kdy je svět přehlcen množstvím informací, je na místě umět s informacemi správně nakládat, ověřit si jejich pravost, pochopit obsah myšlenky a vytvořit si vlastní názor. Naučit se kriticky myslet pomáhá studentům rozvíjet svoji osobnost, správně argumentovat, ale i respektovat názor druhých. Ve výuce jazyků je vhodná až pro pokročilejší studenty, protože student musí řešit současně správné použití jazyka a přemýšlet nad podstatou problému.

• Projektová výuka

Při projektové výuce řeší studenti daný úkol zpracováním projektu. Po skupinkách nebo jednotlivě si dopředu zadanými metodami (powerpointová prezentace, nákresy na papír, výrobek, …) studenti připraví svůj projekt a poté ho mohou před ostatními spolužáky odprezentovat. Projekty mohou využívat mezipředmětových vztahů, učí studenty samostatně pracovat a dávají jim široký prostor pro seberealizaci.

• Výuka dramatem

Používání dramatických prvků při výuce je oblíbená metoda jak mezi pedagogy, tak i mezi studenty. Zvlášť při výuce jazyků zaujímá opodstatněné místo, protože studenti se vžitím do určité role zbavují studu aktivně jazyk používat, jsou vedeni k samostatnému myšlení a kultivovanému vyjadřování. Především improvizace jim dává navíc otevřený prostor ke kreativitě a poznání vlastních jazykových i osobnostních možností a schopností. De facto formou hry si tak mohou vyzkoušet třeba situace z běžného života za použití cizího jazyka.
Výuka prostřednictvím divadla je označována jako Act and Speak, kde studenti hrají podle scénáře, a nebo si hry mohou sami napsat. Všichni studenti mají „hlavní role“, aby se mohli všichni stejnoměrně zapojit.⁽³⁰⁾

• Lexikální přístup (The Lexical Approach)

Lexikální přístup vyučuje jazyk především jako slovní zásobu. Využívá také překlad, ale pojímá ho moderněji než gramaticko-překladová metoda.⁽³¹⁾ Autor této metody, Michael Lewis, zdůrazňuje, že je zde důležité nemyslet na slova a nerozdělovat věty na malé části, nýbrž vědomě přemýšlet o ustálených slovních spojeních jako o celku a následně je jako celek vyjádřit.⁽³²⁾

• E-Learning

S dobou počítačů a internetu přibyly další metody, díky kterým můžeme zdokonalovat naše jazykové dovednosti. Z nich musíme jmenovat určitě E-learning, který se v poslední době stal vcelku oblíbenou, ale i hojně diskutovanou metodou. Je založen na on-line přístupu k interaktivním učebním materiálům. Studenti jsou vedeni osobním lektorem, který jim v jejich cestě studiem pomáhá a provází je.

Výhodou je bezpochyby flexibilita studia. Student nechodí na žádné lekce, ani není vázán časem. Vše řeší z pohodlí svého domova, od svého počítače, vlastním tempem. Metodou e-learningu lze studovat v čase, který nám vyhovuje, v místě, kde se cítíme příjemně, a tempem, které ovlivňujeme sami. Navíc neplatíme za každou vyučovací hodinu.
Tato metoda je vhodná především pro efektivní metodu samostudia nebo doplňkového studia.

E-Learning je ale kritizován pro pasivní znalost jazyka. Z domácího prostředí nemá student tolik možností komunikovat v daném jazyce, navíc neslyší svoje chyby.⁽³³⁾

Na téma alternativní přístupy se můžeme setkávat s různými názory a pohledy. Nikdo ale netvrdí, že ať už vše alternativní, či vše tradiční, je tou správnou cestou. Každému vyhovuje jiný přístup či metoda učení, a je důležité si najít tu svoji. Proto podstatou při výběru metody ve vyučování je brát v potaz individualitu a osobnost studenta. Žádná z metod však nezaručí úspěch bez studentovy snahy a píle. Pokud se ale skloubí vhodná metoda s pracovitostí a cílevědomostí studenta, je téměř zaručené, že dříve nebo později to své ovoce přinese.

 

Autor: Bc. Helena Bednářová

Redakce Jazyky.com