Rozdíl mezi jazykem a dialektem je často zdrojem zmatku a nesprávného používání těchto termínů. Mnozí lidé si myslí, že jde o synonyma. Jazyk je komunikační systém s vlastní jedinečnou gramatikou a slovní zásobou, často spojený s určitou kulturní nebo národní identitou. Naproti tomu dialekt je varianta jazyka, kterou mluví lidé v určitém regionu nebo sociální skupině. Dialekty se liší hlavně výslovností, slovní zásobou a gramatikou, ale jsou stále srozumitelné s hlavním jazykem používaným v dané oblasti. V tomto článku se zaměříme na jednotlivé rozdíly a budeme zkoumat jejich významy, charakteristiky a vztahy mezi sebou.
Hlavní rozdíly mezi jazykem a dialektem
1. Jazyk je přidružen k určitému státu, zatímco dialekt je charakteristický pro konkrétní region
- jazyk by se dal popsat jako soubor slov, jejich výslovností a způsobů jejich kombinování, které jsou používány a srozumitelné v dané společnosti
- dialekt je regionální varianta jazyka, která se vyznačuje rozdíly ve slovní zásobě, gramatice a výslovnosti od mateřského jazyka
Možná jste si všimli, že mezi těmito definicemi není velký rozdíl. Vždy se však zdůrazňuje, že jazyky jsou národní, zatímco dialekty (jiným slovem nářečí) jsou regionální a často jimi mluví menší počet lidí. Každá země má alespoň jeden úřední jazyk, který se používá v oficiálních dokumentech a při vládních činnostech.
To nám sice jako základ stačí, ale my můžeme být jazykově přesnější. Všechny jazyky vznikají vždy z určitých nářečích, které se v dané oblasti vyskytují nejvíce či jimi mluví nejvíce lidí. Jinými slovy, dialekt se stává jazykem na základě dekretu nebo prohlášení státu. Ten uděluje mluvenému systému zvláštní status úředního jazyka. Nářečí je tedy považováno za jazyk, protože bylo schváleno státem.
Například když se na Filipínách vybíral jeden z osmi hlavních dialektů, který se stane úředním jazykem, nebylo náhodou, že zvítězil tagalog. Přestože většina obyvatel země tehdy tagalogem/filipínštinou sotva mluvila, představitelé země v hlavním městě, kteří tagalog plynně ovládali, ho přijali jako státní jazyk.
Protože „jazyky“ jsou technicky dialekty, existuje mnoho situací, kdy si lidé, kteří hovoří dvěma různými jazyky, dokonale rozumí. Vezměme si například vzájemnou srozumitelnost úředních jazyků Dánska, Švédska a Norska. Oficiálně sice mluví třemi různými jazyky (dánsky, švédsky a norsky), ale dokážou se mezi sebou dorozumět.
2. Jazyky mají danou psanou formu, zatímco dialekty jsou převážně mluvené
Jazyky mají standardizovanou písemnou formu, často mají stanovená gramatická pravidla a bohatou literární tradici. Existují nejen jako mluvené projevy, ale také jako zaznamenané písemné texty. Naopak dialekty jsou většinou více mluvené než psané. Pokud je někde najdeme, obvykle to není v oficiálních nebo národních dokumentech.
I když je již existující literatura důležitým kritériem pro výběr „úředního jazyka“, funguje to i opačně. Prohlášení dialektu za úřední jazyk podněcuje spisovatele k tvorbě děl v tomto jazyce. Protože stát schválil určitý jazyk jako úřední, budou se v něm psát všechny oficiální dokumenty. To vytváří lavinový efekt, kdy v daném jazyce vzniká stále více literatury, což jej ještě více posiluje.
3. Historický kontext
Zdá se tedy, že rozdíl mezi jazykem a dialektem je pouze v podobě jeho šíření. Avšak ve skutečnosti je toto rozdělení mnohem komplikovanější a záleží na mnoha faktorech, včetně historického a politického vývoje daného jazyka či dialektu.
Je důležité si uvědomit, že tyto pojmy nejsou absolutní a pevně vymezené. Musíme brát v úvahu sociolingvistické a kulturní faktory, které ovlivňují vnímání jazyka a dialektu v různých společnostech. Proto bychom měli být vědomi těchto nuancí a neklást přílišný důraz na jednoznačné rozdělení mezi jazyky a dialekty. Místo toho je vhodné zkoumat každý konkrétní případ individuálně a přihlížet k jeho kontextu a specifikům.
Dialekt a přízvuk
Zde je naštěstí rozdíl velmi jasně daný a srozumitelný. Přízvuk je podmnožinou (neboli částí) dialektu. Zatímco dialekty zahrnují všechny aspekty jazyka – gramatiku, slovní zásobu a výslovnost – přízvuk se zaměřuje pouze na výslovnost. Přízvuk je způsob mluvy typický pro určitou skupinu lidí, zejména původní obyvatele nebo obyvatele určitého regionu.
Přízvuky jsou zajímavým studijním objektem, protože rozdělují mluvčí do určitých regionů. Stejně vypadající slova a věty mohou znít úplně jinak, když je vyslovují lidé z různých regionů. Jen u angličtiny už máte tolik přízvuků, že Američan například jen stěží porozumí Skotovi, přestože mluví stejným jazykem.
Každý z nich má zase své vlastní regionální varianty. Například americké přízvuky jsou hluboký jižanský, texaský, newyorský, bostonský, kalifornský a mnoho dalších.
V Anglii mohou obyvatelé severu a jihu mluvit stejným jazykem a používat stejnou pravopisnou formu, ale jejich výslovnost se výrazně liší. Výslovnost „R“ ve slově „bar“ se může výrazně lišit nebo se nemusí vůbec slyšet. Výslovnost „A“ ve slově „bath“ se může podobat výslovnosti slova „cat“ nebo slova „father“.
Na závěr bych chtěl poznamenat, že ačkoliv se v článku zabýváme rozdíly mezi jazykem a dialektem, žádná oficiální dohoda o vymezení hranic mezi jazykem a dialektem neexistuje. V obou případech se jedná o komunikační systémy používané rodilými mluvčími a každý z nich lze považovat za plnohodnotný jazyk.
Další zajímavé články ohledně jazyků naleznete zde.
Zdroj: www.fluentu.com/blog