Loni v létě se autor tohoto článku vydal na regulérní dovolenou a strávil příjemné čtyři dny v oblasti Českého Švýcarska. Protože při tom byl odkázán na stravování v pohostinských zařízeních, byla to pro něho příležitost zamyslet se nad jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů, s nimiž se překladatel může setkat: totiž nad překlady názvů jídel a jídelních či nápojových lístků obecně.
Každý, kdo se zabývá překladatelskou praxí, jich pár na svém kontě má. Někteří z nás možná dokázali po několika pokusech, které natropily v jejich překladatelských myslích více zmatku, než kolik peněz přihodily na jejich konta, zmobilizovat pud profesní sebezáchovy a „jídeláky“ už prostě nepřekládají. Masochisté mezi námi však jsou puzeni k překladům jídelních lístků jako můra k světlu petrolejky, aby si na nich (stejně jako ta můra) čas od času připálili křídla.
Tímto poněkud obšírným úvodem si připravuji půdu pro na první pohled poněkud drsnou ťafku do vlastní tváře (míněno v širším slova smyslu, tedy do tváře překladatelského stavu), že totiž minimálně v osmdesáti procentech překladů jídelních lístků se vyskytují chyby, nesmysly a prvky „jazykové akrobacie“, a o polovině přeložených jídelních lístků si troufám rovnou tvrdit, že jsou katastrofou. Pokud nemá rodilý mluvčí, kterému se takové zpotvořené menu v jeho jazyce dostane do rukou, velký smysl pro humor (nebo alespoň velký hlad, kdy je mu jedno, co se na špajskartě píše, hlavně že je to teplé a je toho hodně), může se stát, že sklapne desky, zdvořile se omluví a odporoučí se jinam.
Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo… česky
Zcela poctivě řečeno, velká část problémů, kterými se překlady jídelních lístků hemží, jsou způsobeny tím, že katastrofou je už sám zdrojový text, tedy česká verze daného menu. Když si někde přečtu, že v nabídce jsou Kozičky pivovarské šenkýřky nezaměnitelného tvaru, mám sto chutí volat 158 a podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu vraždy a kanibalismu, případně minimálně ohrožování mravní výchovy mládeže; podobně při spatření Kalhot kata Mydláře chvíli v panice tápu, jestli je to jen pokus o „inovativní“ pojmenování notoricky profláknutého katova šlehu, nebo jestli to nedejbože opravdu má něco společné s kalhotami, lhostejno, kdo je nosil.
Přisámbůh, kdybych měl v telefonu číslo na Zdeňka Pohlreicha, poštval bych ho na dotyčného provozního, či kdo tyhle lahůdky vymýšlí; ten by je srovnal! Do cizojazyčných verzí takto pojatých menu pak nahlížím s velkými obavami, a pokud zjistím, že se překladatel pokusil být stejně vtipný a inovativní jako autor výchozí verze, je mi ho líto – škoda dalšího mladého člověka, zaviroval si tím zbytek života, už mu to nikdo neodpáře.
Další zhůvěřilostí, kterou jsou dnes jídelní lístky (a to mnohdy i v renomovaných restauracích!) zahmyzeny, jsou zdrobněliny nejrůznějšího stupně. Občas si nejsem jist, jak je to s hormonální vyvážeností autorů pojmenování jídel jako třeba Rozpečený vepřový bůčíček podávaný se salátkem z kysaného zelíčka a domácím chlebíčkem s roztouženou kůrčičkou, případně Dokřupava pečená kachnička [či nedejbože kachýnka] s domácím bramboráčkem, či dokonce Teplý dortík s jahůdkami a cukrovou krustičkou…
Nu a pak jsou tu všechna ta krásná cizokrajná slova. Nejvíc na frak asi dostávají italské gnocchi, které se objevují ve variantách počínaje gnocci přes gnochi až po gnochci (o tom, že s výslovností má potíže mnohdy i personál, ani nemluvě).
Kapitolou sui generis jsou pak názvy původem z jazyků, které používají diakritiku, kterou Češi a potažmo jejich textové editory tak nějak neberou, či rovnou ignorují. Typickým příkladem je třeba sousloví crème brûlée, označující v současné době oblíbený dezert. Pravda, když se to napíše v překladu, tedy připálený krém, asi to moc chuti ke konzumaci nevzbudí, takže použití původního pojmu je namístě; pokud ale francouzský název použijeme, měli bychom už jen z prosté slušnosti a úcty k Francii dbát na to, abychom nestvořili mrzáka ořezaného o interpunkci.
Podobně slovo ragoût – ačkoli existuje kodifikovaná počeštěná podoba ragú (nikoli ragů!), v mnohých jídelních lístcích se vyskytuje chudák s přistřiženým cirkumflexem: ragout.
Výčet by mohl pokračovat dále, ale už slyším jekot oponentů: Ten toho nadělá kvůli diakritice. V mobilu a v některých mailových klientech se bez ní v češtině taky musí obejít, tak co. No, nevím jak vám, ale mě rozhodně nedělá dobře, když mě kamarád zve místo na křtiny svého synka na krtiny, ani když nějaká mašina z mé oblíbené čtyřlístkové postavičky udělá Pindu (jauvajs!).
O tom, že automatické opravy ve Wordu a zapnuté nahrazování výrazů během psaní jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem, svědčí jiný případ z vlastní zkušenosti – nevěřil jsem svým očím, když jsem na jídelním lístku v jedné pizzerii našel regimenty noc funguj. Svým očím nevěřil ani číšník, ale spiklenecky mi prozradil, že jde o těstoviny s houbami, tedy rigatoni con funghi.
Zdaleka pak neposledním jevem poněkud vymknutým z kloubů, s nímž se setkáváme v jídelních lístcích zejména těch restaurací, které stavějí na „staročeské“ či „selské“ kuchyni, je pozoruhodné tvrzení, že téměř cokoli v menu je „domácí“. Domácí nudle, domácí chléb, domácí bramboračka, domácí koprovka… Vždycky je mi divné, co v takových hospodách dělá kuchař a proč tam vůbec mají kuchyni, když jim zjevně všechna jídla nosí odněkud od sousedů.
Dalo by se tak pokračovat ještě hodiny, vydalo by to na celou diplomovou práci, ale rád bych se konečně dostal k cizojazyčným variantám menu a perlám, které se v nich občas nacházejí. Zkrátka, jak jsem už napsal, za velkou část problematických překladů jídelních lístků může zadavatel a jeho ne vždy pečlivý či selským rozumem vedený přístup k sepsání textu v češtině.
Překlad jako zrcadlo zdrojového textu
I pokud jídelní lístek překládá solidní, inteligencí obdařený a zkušenostmi ošlehaný překladatel, neubrání se občas úžasu nad tím, co se po něm chce přeložit (to souvisí s tím, co jsem psal výše o pozoruhodnostech zdrojových textů v češtině).
Tak třeba právě slovo domácí představuje potenciální zádrhel; pokud se přeloží do angličtiny jako home-made, přenáší se tím do cizího jazyka problém, o kterém jsem se již zmiňoval, a sice zdání, že jídlo se připravuje někde doma a do hospody se donáší. Poněkud lépe významově vychází home-style, které tento problém odbourává, ale přenáší zamýšlené sdělení, že totiž ta tlačenka či ten bramborák jsou „jako od maminky“.
Dalším problémem je rozhodování, zda u jídel, která více či méně připomínají pokrmy, které cílový čtenář zná ze své vlastní národní kuchyně, pojmenovávat jemu známými názvy či nikoli – zda tedy např. tlačenku označovat jako haggis či guláš jako beef stew. Osobně jsem toho názoru, že rozhodně nikoli: tlačenka a haggis mají společného asi tolik jako velryba s rybou, a kdo někdy zkusil irský beef stew, ví, že se středoevropskému guláši podobá jen hodně vzdáleně. Tlačenka tedy budiž headcheese a guláš goulash, amen.
Zajímavým oříškem pro překlad je i jedna z vlajkových lodí české kuchyně, a sice hovězí svíčková na smetaně. Svíčková jako druh masa je sice bez diskuse sirloin of beef, jenomže restaurace, kde se svíčková (jídlo) dělá z pravé svíčkové (masa), aby dnes člověk pohledal. Překlad Sirloin of beef in a cream sauce served with dumplings je už ale natolik zažitý, že pokusy o změnu nebo redukci na Beef in a cream sauce… by byly do jisté míry marketingovou sebevraždou.
K výše zmíněným „inovativním“ pojmenováním pokrmů typu Poslední zatáčka před Plzní je pak třeba zaujmout nekompromisní stanovisko: Pokud klienta nepřesvědčí, že trvá-li na jejich uvedení v českém menu, neměl by na něm trvat v případě cizojazyčných variant, solidní a pudem profesní sebezáchovy obdařený překladatel nemůže než s lítostí zakázku odmítnout.
Holinky jako hodinky – obojí se natahuje aneb Jídelní a nápojové masakry
Kdysi mě požádal jeden můj známý, tehdy manažer jedné z „lepších“ plzeňských restaurací, jestli bych se nepodíval na překlad jídelního a nápojového lístku, který si tehdy (bůhvíproč) nechali dělat u nejmenované konkurence. Už při prvních položkách jsem zavětřil velké trable (viz výše, osmdesát procent atd.), a když jsem dočetl první stránku, věděl jsem, že mi v počítači tiká časovaná bomba.
Nebudu mluvit o hoře překlepů, faktických chyb, ani o naprosto zběsilém formátování; myslím, že to, že jsem nakonec známému zavolal a doporučil mu reklamaci, způsobila následující překladatelská blasfémie: Hovězí plátky v krémové omáčce s liškami nebohý překladatelský nádeník přeložil jako Beef slides in a cream hazelnut sauce. Při troše zlé vůle by se to dalo zpětně přeložit jako Hovězí diapozitivy v krémové omáčce s lískovými ořechy. Záměna slova slice (plátek) za slide (diapozitiv, ale třeba také skluzavka apod.) je možná pochopitelná (jakkoli neomluvitelná), ale jak se z lišek staly lísky, a tedy hazelnuts z chanterelles, bůh suď – no, diakritika…
| Možnosti studia jazyků v Plzni | |||
| Jazykové školy Plzeň | Jazykové kurzy Plzeň | Kurzy angličtiny Plzeň | Kurzy němčiny Plzeň |
Mezi překladateli se traduje případ jedné brněnské restaurace, která v anglickém menu jako ekvivalent hovězího vývaru s kapáním nabízela Beef stock with droppings. Umím si představit, že anglicky hovořící hosté byli poněkud rozpolcení v pocitech – méně srdnatí prchali, zatímco dobrodruzi si objednali, aby zjistili, zda opravdu dostanou hovězí polévku s ptačím trusem. Na druhou stranu, mohlo to dopadnout ještě hůř. Jsem si jist, že překlad Beef stock with clap (Hovězí polévka s kapavkou) by na útěk obrátil i nejotrlejší povahy. Abych nezapomněl: kapání (zavářka) je samozřejmě batter.
Jiný můj známý mi vypravoval, jak se svým německým obchodním partnerem obědvali v jedné nejmenované pražské restauraci; po obědě projevil Němec touhu dát si kávu, a protože měl chuť na sladké, měla to být káva se šlehačkou. Když našel v německém nápojovém lístku cosi, co na první pohled vypadalo jako kýžený nápoj, zlomil se v pase a několik minut tiše řičel do ubrusu. Na menu totiž bylo Kaffee mit Schlagzähne, což na rozdíl od Kaffee mit Schlagsahne neznamená kávu se šlehačkou, ale kávu s vyraženými zuby, případně kávu s ranou do zubů. Korunu tomu všemu nasadil nic netušící číšník. Když se host utišil, trval na tom, že si tohle určitě musí dát, načež ho číšník začal přesvědčovat, aby si dal nějakou opravdovou specialitu, protože – podle jeho slov – „tohle dostanete úplně všude“.
Dalo by se pokračovat skutečně donekonečna (a web je ostatně podobných překladatelských legrácek plný), ale nejlepší zásobárnou je praxe. Vyrazte na večeři do ulic, sedněte za stůl v první restauraci, a máte více než padesátiprocentní jistotu, že v jídelním lístku narazíte na perlu podobnou té, kterou se s vámi dnes rozloučím, a kterou chtěl nejmenovaný nevolník otročící na poli překladů vyjádřit české přání dobré chuti:
We wish you a good taste (přejeme vám dobrý vkus).
Autor pracuje v překladatelském a tlumočnickém centru EUFRAT se sídlem v Plzni. Potřebujete-li pomoc s překladem (nejen) jídelního lístku do jakéhokoli jazyka, k službám Vám budiž výběr profesionálních překladatelů i překladatelských agentur z celé ČR. Než někoho z nich oslovíte, posuďte, jestli jeho recenze od zákazníků značí, že Vaši zahraniční hosté budou po přečtení přeloženého jídelního lístku vědět, co jim za chvíli přistane na talíři.