Existuje mnoho ustálených jazykových spojení, kde důležitou roli hraje
zeměpisný název. Mám na mysli např. označení švédský stůl, tatarská
omáčka, francouzská bageta apod. U některých z nich je etymologie
jejich vzniku zcela jasná. U jiných se zase spíše dohadujeme – co to
přesně znamená. Pojďme se podívat na několik z nich.
anglická slanina – pojmenování vzniklo ve snaze dát slanině „zápaďácký“ název. Naše anglická slanina má s tou skutečnou z Anglie společné jen jméno a druh masa. Vepřový bok v Anglii se totiž krájí z libové strany a má jen špekový okraj. Na rozdíl od české tučné slaniny.
belgické hranolky – možná se divíte, že hranolky mají být zrovna belgické. Toto sousloví v angličtině zní „french fries“ – tj. francouzské a nikoliv belgické hranolky. Ve skutečnosti však hranolky opravdu vynalezli Belgičané, kteří je začali smažit v tuku – hovězím sádle. Název francouzské jim dali Angličané, které frankofonní Belgičané pohostili právě hranolkami. Dnes je typická belgická hranolka smažená hned 2x a prý je proto mnohem chutnější. Hranolky mají dokonce i své muzeum.
čínské zelí – v tomto případě došlo ke zmatení názvů. Klasické čínské zelí, jak ho známe z našich obchodů, je totiž ve skutečnosti zelí pekingské (brassica pekinensis). Pojmenování se ujalo a kromě botaniků už u nás moc lidí neví, že čínské zelí ve skutečnosti vypadá trochu jinak (brassica chinensis).
francouzské brambory – jídlo najdete i na francouzských stolech, ovšem pod názvem „tartiflette“. Je to však poměrně moderní pokrm, který vymysleli výrobci sýra Reblochon (u nás se do francouzských brambor sýr obvykle nepřidává) jako marketingový tah. České spojení „francouzské brambory“ však ukazuje spíše Francouze, konkrétně krále Ludvíka čtrnáctého, který si na dovezených hlízách pochutnával jako jeden z prvních.
kanadský žertík – udělat někomu vtipný naschvál (zejména kolegům a přátelům). Původ názvu této legrácky bychom museli hledat z doby první republiky u českých trampů. V jejich hlavách byla Kanada vymalována jako tvrdá zálesácká země, kde si takové leckdy drsné žertíčky navzájem provádějí i ti nejlepší kamarádi.
ruské kolo – oblíbená atrakce i těch dříve narozených sice v Rusku nevznikla, ale ruští kolotočáři se velkou měrou zasloužili o jeho rozšíření. Nezávisle na tom vzniklo kolo i ve Spojených státech na konci 19. století.
ruské vejce – etymologie vzniku souvisí s vlašským salátem, který je častým doplňkem ruského vejce. Italové (Vlachové) údajně kdysi připravili vlašský salát pro hosty z Ruska. S vejcem.
segedínský guláš – i v Maďarsku si můžete objednat segedínský guláš, avšak nezkoušejte to pomocí slovíčka guláš (gulyas). V takovém případě dostanete na stůl poctivou polévku s kousky masa. Český guláš (resp. téměř český guláš) si lze také objednat – pod názvem pörkölt. Máte-li však přesto chuť na českou segedínskou specialitu – zkuste Szekely. Prapůvod pojmenování „segedínského guláše“ bohužel nebyl vypátrán.
španělská vesnice – co znamená v Česku spojení „španělská vesnice“ asi není třeba nikomu vysvětlovat. Autorem je čechofil J.W. Goethe, který měl české země rád a fráze „böhmisches Dorf“ se mu prostě nelíbila. A tak to změnil na vesnici španělskou. Ostatně Němci u sousloví „česká vesnice“ i nadále zůstali.
Češi jsou v tomto přeborníky. V Polsku se můžete setkat s pojmenováním „český film“ ve významu „španělská vesnice“. Vzniklo v době, kdy se do Polska dostalo hodně zajímavých českých filmů, kterým však místní obyvatelé vůbec nerozuměli.
španělské ptáčky – už vás nepřekvapí, že Španělé španělského ptáčka neznají. Podobné jídlo mají však mají Francouzi – paupiette de veau. Závitek masa pochází z židovské kuchyně a najdeme jej i v receptech u paní Rettigové, která si k základu přidala ještě vejce a zeleninu (podle jiných zdrojů šlo o mleté maso zabalené v zelném listu). Etymologie vzniku odkazuje také na Rudolfa II, který si údajně ze Španělska přivezl svého kuchaře. Ten mu připravoval jeho oblíbené jídlo – plátky telecího masa na koncích sepnuté. Vypadalo to jako ptáček.
švédský stůl – pojem smörgasbord znamená doslova: stůl, u kterého si člověk dělá sám obložené chleby. Pokud však ve Švédsku oznámíte, co přesně pro nás znamená „švédský stůl“, budou se na vás nevěřícně dívat. (Hlavně to neříkejte před Dány, kteří mají podobné zařízení – tag-selv-bord = stůl, ze kterého si bere každý sám. Budou vám tvrdit, že na tom nic švédského není).
Na Švédy to nezkoušejte ani s jinou „jejich" specialitkou. Pojem „švédská trojka“ jim sice není cizí (nazývají ho ale názvem „trekant“ (trojúhelník)), ale budou se určitě rdít, jakou to ve mají pověst velkých neřestníků.
turecká káva – myslet si, že Turci si vaří kávu jako většina Čechů – tj. do hrnečku pěkně s lógrem je také omyl. Pravá turecká káva se připravuje v džezvě a musí 3x projít varem, což ta naše česká klasika opravdu nezvládne. V Řecku dostanete českou verzi turecké kávy poté, co si objednáte „řeckou kávu“. Podobně v Polsku ji vlastenecky nazývají – „polskou kávou“.
vídeňský řízek – vypátrat původ této české speciality se nám bohužel nepodařilo. Obohatit vaši znalostní základnu tak můžeme pouze informací o tom, že vídeňský řízek by se měl připravovat podle původního receptu z telecího masa. Nikoliv vepřového. Wiener Schintzel.
vlašský salát – je vlastně salát italský. Vlach je totiž jiné pojmenování Itala. Název vlašský salát se užívá jen u nás a v Německu – zbytek světa jej zná jako ruský. Italů u nás bylo opravdu hodně a název vlašský se zachoval nejen v salátu (vlašská renesance, vlašský ořech). Jak to však původně vzniklo je hodně zamotaná historie. Připravili ho poprvé Rusové nebo snad Italové? Více z historické hádanky najdete na webu.
worcesterová omáčka – v tomto případě je pojmenování zcela zasloužené. Omáčku totiž před více než 150 lety připravili poprvé lékárníci Lea a Perrins právě v městečku Worcester ve Velké Británii. Přesné složení omáčky bylo odpočátku tajemstvím i mezi samotnými zaměstnanci. Oblíbená omáčka obsahuje ocet, rajský protlak, cibuli, česnek, koření a další tajné přísady.
Mnoho ustálených spojení se nám však nepodařilo vůbec najít. Máte nějaké další tipy? Odkud pochází tyto názvy?
pařížský salát
americké brambory
frankfurtské párky
turecký med
gothajský salám
maďarský guláš
srbské rizoto
holandská cihla
francouzské hole
Jeden z doposud nevysvětlených pojmů nám objasnila paní Věra Maškarincová. Její postřeh k tatarskému bifteku přikládáme a děkujeme.
Kdysi dávno, když byli Tataři hrozbou Evropy, u nás zejména Moravy, bylo
o nich známo mnoho zajímavých detailů; například ten, že jedí syrové
maso. Ve skutečnosti šlo o plátek masa, který – zcela čerstvý – umístili
pod koňské sedlo, když se chystali na dlouhou, několikahodinovou cestu.
Dlouhým natřásáním a třením maso zkřehlo, pustilo šťávu a "marinovalo
se" v koňském potu, takže bylo jemné a (podle tatarských měřítek, že) to
byla lahůdka. A po tak dlouhé cestě stejně žádný jezdec neměl sílu, aby
čekal, než se mu maso opeče…
Tatarský biftek sám je ale poměrně moderní evropský vynález (obsahuje
worcesterskou omáčku, a tedy je mladší), pouze barvitě pojmenovaný, a
jediným pojítkem je fakt, že se tepelně neupravuje – proto byl tak pojmenován. Nakolik je jeho chuť podobná plátu masa kořeněnému
koňským potem, netuším, ale třeba to někdo jiný zkoušel…
Znáte nějaká zvláštní ustálená spojení, která používají v zahraničí? Nejlépe ve spojení s názvem "český" (podobně jako český film)? Napište nám! redakce@jazyky.com a nebo se připojte k nám na Facebook.