Chtěla jsem životní změnu, a tak jsem loni na podzim odjela do Austrálie. Neobešlo se to bez strachu, každopádně bylo to nejlepší rozhodnutí mého života a doporučuji ho každému, koho znám.
Když jsem se rozhodovala, kam pojedu, byla Austrálie jasná volba. Nešlo jenom o angličtinu, za tou bych ostatně mohla i do Velké Británie, ale hlavně o to, že Austrálie slibovala dobrodružství a taky léto ve chvíli, kdy se třičtvrtě Evropanů choulilo do zimních kabátů a nejradši by nevystrčilo nos z domova. Je rozdíl, jestli se vzdálíte od domova tisíc nebo osmnáct tisíc kilometrů. V prvním případě sice víte, co čekat, na druhou stranu ale postrádá takové rozhodnutí nádech čehosi mimořádného, díky čemuž ve svém okolí okamžitě – jak se říká – stoupnete v ceně.
Ne že bych o to stála, ale ruku na srdce, potěší to. „Do Austrálie? Vážně? Do Sydney?“ Lidi vás prostě obdivují už jen za to, že podepíšete první papír. Zatímco oni o tom jenom sní a mluví, vy jste to rozhodnutí vážně udělali! Když odcestujete do Austrálie, je to dobrodružnější i z toho úhlu pohledu, že když se jednou rozhodnete a odletíte, i kdyby se náhodou nedařilo, nevzdáte to tak rychle jako když to máte domů, „do bezpečí“, k mamince, hodinu a půl letu a letenku pořídíte za necelou tisícovku.
Sydney, Melbourne, Perth?
Jakmile jsem se rozhodla, že poletím do Austrálie, věděla jsem zároveň, že to bude do Sydney. Proč? Protože v Sydney je Opera, Harbour Bridge, byly tam olympijské hry, je to město, o kterém mluví celý svět. Sydney dobře zní a ještě lépe vypadá, říkala jsem si. Sydney je NÁDHERNÉ. Avšak s odstupem času se na rozhodování o tom, kam konkrétně do Austrálie, když chcete studovat a pracovat, dívám trochu jinak.
Měla jsem šanci poznat Melbourne, které je evropštější, kulturnější a žádný fanoušek sportu tady nebude mít chvíli klid. Byla jsem v Cairns, městě takřka prostého mrakodrapů a byznys přetvářky. Poznala jsem Brisbane, kde centrum obejdete za hodinu a nepotkáte tu žádné Čechy. Navštívila jsem Gold Coast, kde se to sice jenom hemží turisty, ale co se týká surfingu, prostředí je bezkonkurenční. A konečně, slyšela jsem mnoho o Perthu obklopeném doly, který táhne současnou australskou ekonomiku tak dobře, že země má nulový zahraničí dluh.
Práci tady tudíž získáte raz dva a navíc bude – na rozdíl od Sydney – královsky zaplacená. Čechů tady také mnoho nepotkáte, tedy rozhodně ne tolik jako v Sydney. Takže než zapíchnete v mapě prst na Sydney a koupíte si letenku, zkuste trochu popřemýšlet, jestli byste vlastně nechtěli někam jinam. Přináší to s sebou třeba i výhody levnějšího studia, jak se můžete dozvědět na webových stránkách agentury Information Planet.
Jak překonat obavy?
Kdyby to bylo možné, byla by to ideální varianta: rozhodnout se a druhý den odletět. Proces vyřizování víz a čekání na rozhodnutí stejně jako zařizování milion a jedné drobnosti nutné před odletem. Není to nic proti tomu, co se odehrává ve vaší hlavě, když jednou kývnete, že jedete.
Těšíte se a bojíte zároveň, to druhé víc. Bojíte se, protože už vám není dvacet, ale skoro třicet, takže odjet znamená ztratit víc než kontakty s rodinou a s kamarády. Znamená to ztratit práci, dost pravděpodobně taky lásku, pohodlný životní styl, na který jste zvyklí a otevřenou náruč, když se vám v životě zrovna nevede. Bojíte se, že se svou angličtinou nebudete rozumět, že nenajdete práci, že vám nepůjde škola… No a tak bych mohla pokračovat až do konce článku.
Nebudu vám psát, že je to hloupost a že tyhle pochybnosti máte hodit za hlavu, protože jsem si tím prošla a vím, že to dost dobře nejde. Obavy k takovému životnímu kroku patří. Nesmíte se jimi však nechat paralyzovat, abyste své rozhodnutí zpochybňovali, měnili plány. Nebo si po příletu do Austrálie zalezli do postele, ze které následující dva měsíce nevystrčíte nos, protože je to všechno jiné, nejste na to zvyklí a nikdo vás nedovede za ruku tam, kam zrovna potřebujete.
Život osmnáct tisíc kilometrů do domova znamená dobrodružství, ale také často omezení a nepohodlí. Za to ovšem, pokud nestrčíte hlavu do písku, budete brzy královsky odměněni. Třeba zjistíte, že limity máte mnohem dál, než jste si původně mysleli. A že je překonávat přináší dobrý pocit, sebedůvěru, nová přátelství, jiný pohled na svět a tím pádem pocit štěstí, který se ovšem složitě popisuje.
Jak se poprat s náklady?
Náklady na studium a život v Austrálii nejsou zrovna malé. Především, o studentské vízum můžete žádat až ve chvíli, kdy zaplatíte školu, což v mém případě – šestiměsíčního studia dvou cambridgeských kurzů – byla částka kolem 90.000 Kč bez ubytování. K tomu připočtěte peníze za letenku, jistinu ve výši zhruba 1.500 australských dolarů na každý měsíc pobytu k dispozici na osobním běžném účtu, kterou požaduje australská ambasáda. Potřeba jsou i nějaké počáteční náklady, třeba na hromadnou dopravu, SIM kartu do mobilního telefonu. Nebo tzv. bond neboli vratnou zálohu ve výši několika týdenních nájmů, kterou musíte skládat majiteli při pronájmu bytu. Více o podmínkách udělení studentského víza se dozvíte zde.
Říká se, že kdo opravdu chce, sehnat peníze je nakonec to nejmenší. Já osobně jsem na studium vybrala stavební spoření. Znám i kamarády, kteří si na australské dobrodružství půjčili od rodičů, příbuzných nebo dokonce od banky. Do roka většinou peníze splatili, protože pokud si v Austrálii najdete práci – a nevidím důvod, proč byste ji nenašli – s platem kolem dvaceti dolarů na hodinu jste schopní si i v tak drahé zemi jakou Austrálie bezesporu je, něco spořit a uspořit. Více o nákladech najdete zde.
Který kurz je nejlepší?
Neznám nikoho, kdo by měl před odletem do Austrálie pocit, že umí anglicky. Ani já jsem ho neměla. V agentuře mě však přesvědčili, že – protože jsem z angličtiny kdysi maturovala – mám dát před kurzem General English přednost cambridgeským kurzům. Jsou sice dražší, ale v konečném důsledku mnohem platnější.
V prostředí Japonců, Brazilců, Švýcarů a všech národů světa moje špatná gramatika a dlouhé přemýšlení nad odpověďmi, když mi někdo položil otázku v jiném jazyce než mateřském, nijak výrazně nevyčnívaly, do přípravného kurzu na zkoušku FCE neboli First Certificate in English jsem se dostala bez větších problémů. Pravda je, že jestli jsem se někdy opravdu učila anglicky, pak právě v Sydney.
Zapisovala jsem a následně doma překládala každý nápis, v obchodě na ulici sbírala všechny letáky, protože časopisy jsem si – alespoň na začátku, kdy jsem byla bez práce – nemohla dovolit. Navíc jsem denně psala domácí úkoly. Kromě toho, anglicky mluvící prostředí mě donutilo komunikovat i v situacích, na které by mě doma nepřipravil sebelepší kurz. Například když jsem si otevírala bankovní konto nebo absolvovala interview při žádosti o práci. To všechno přinášelo rychlé výsledky.
Kurz jsem po deseti týdnech zakončila zkouškou s 85% úspěšností a po dalších dvanácti týdnech složila i navazující – pokročilý – kurz. Rovněž včetně zkoušky. Ale o tom zase příště. Každopádně více informací o kurzech angličtiny si můžete přečíst už teď.